Můj názor na kontroverzního fotografa Miroslava Tichého

 

Na uměleckost tvorby autora, má samozřejmě vliv jeho osobnost a též životní okolnosti. U hodnocení fotografa Tichého jsou pro mnohé dost rozhodujícím faktorem. Někdo jej pro ně zavrhuje, někdo oceňuje… 

Jsem ze tří sourozenců, tří bratrů. Když mi bylo dvacet, ten nejmladší nám tragicky zemřel…

Byl to pravej kluk. Miloval fotbal a motorky. Ve fotbale byl úspěšný, kdo ví, kde by v tomto dnes směru byl. K motorce přišel tak, že do třetího patra domu na letné, kde jsme bydleli, vynesl všude možně sehnané součástky motorky. Ty v našem klukovském pokoji týdny montoval dohromady. Potom celou hotovou motorkou vítězně svezl po schodech na ulici. Nedlouho potom stál na jedné křižovatce. Začal se pomalu rozjíždět a v ten moment do něj napálilo auto jedoucí na červenou. Viník nehody z místa činu utekl. Později se zjistilo, že byl opilý…

Bolelo to. Moc to bolelo. Měl jsem jej velmi rád, byl to kluk velkého srdce a neříkám to jenom proto, že nám v žilách kolovala stejná krev. V období jeho pohřbu, jsem měl v sobě silné pnutí to nějak vyjádřit. Ani jsem se ale neopil, či ani nekoupil obrovskou kytici s květinami v počtu jeho let. Stručně řečeno v jedné větě: pořídil jsem a zarámoval fotografii, která byla vystavena při pohřbu na rakvi (viz foto). Fotografie byla pořízena před touto nešťastnou událostí v rámci focení běžného rodinného života. Byla zajímavá procesem jejího zhotovení, respektive zvětšení. Svoji potřebu být strůjcem fotografie v rámu v obřadní smuteční síni, jsem si uvědomil dost pozdě. To nebylo jako dnes, kdy procesy, trvající dříve týdny, zvládne malé dítě během pár minut.

Doma jsme měli dvě obří, nepotřebné čočky – ani nevím, jak jsme k nim vlastně přišli. Z nich jsem sestrojil, stylem pokus omyl, z plechovek od kompotů a papíru – zvětšovák. Prostě technologie a vzhled výroby ladí s tímto článkem – styl výroby „ala Tichý“. Na tomto podivuhodném přístroji jsem zvětšil z kinofilmu portrét bratra na fotografický papír formátu A3, dal jej do vývojky a následně do ustalovače. To byla první a poslední fotografie, na něm kdy vytvořená. Pak jsem jej prostě vyhodil a čočky dal do šuplíku…

Celý můj život mi tato zarámovaná fotografie doprovází životem. Vždy v tom místě domácnosti, kde mám takové to své klukovsko chlapské prostředí. Visí na zdi, ve společnosti bicí soupravy, stolního počítače a opomíjeného rotopedu. Desítky let trvající „výstava“ jedné jediné fotografie, výstava pro jednoho diváka. Je chudá, ale jedna z nejdéle trvajících a nejvíce shlédnutých. Bez vstupného, bez kurátora, bez kritiky odborníků. Viděl jsem jí na tisícekrát…

…tu milou, lehoulince se usmívající tvář mého brášky…

Možná si říkáte – je to vůbec článek o fotografovi Tichém? Co jsem tím chtěl tedy vlastně říci?

…no prostě:

Ať na tuto fotografii reaguje kdo chce jak chce, pro mne bude mít vždy význam, který málokdo plně pochopí. Chtěl jsem tím jen říci, že při hodnocení fotografií pana Tichého nám bude chybět jedna docela podstatná složka – to „soukromé“- vnitřní, okolnostní, to co nevíme, ale to co je také důležité k posouzení něčeho vytvořeného. A domnívám se, že toto bude platit tím více u tak zvláštní osoby, jako je „neprvoplánový“ nesamozvaný umělec pan Tichý. Nebo snad chceme tvrdit, že náš obecně obdivný a umělecky uznalý pohled na dílo například Paula Gauguina by byl stejný, kdyby místo jeho „životopisně okolnostní“ inspirace rozporuplného života v Tichomoří, – čerpal své citově umělecké základy pro tvorbu, například v nějakém unylém, fádním, civilizačním prostředí tehdejší doby a tím pádem možná své „tuctové“ osobnosti…?

 

 

Comments are closed.